Klívie

Klívie, která pořád jen roste listy a nikdy nekvete, není nemocná, je jen po celý rok teplá a zalévaná podle běžného rozvrhu pokojové rostliny. V přírodě prochází tato vytrvalka z lesního podrostu Jižní Afriky výrazným chladným, suchým obdobím, které rostlině řekne, že je čas vytvořit květní stvol místo dalšího listu. Vynechejte tento klid a dostanete pěknou rostlinu s pásovitými listy, která nikdy nevykvete; dopřejte jí šest až osm týdnů kolem 10 °C s téměř žádnou vodou na podzim nebo v časné zimě a oranžová květní hlavice vyroste během několika týdnů po obnovení běžné péče. Vše ostatní kolem pěstování klívie je poměrně snadné, a proto spouštěč kvetení zaskočí víc majitelů než jakýkoli škůdce nebo choroba.

Chladný, suchý klid, který spustí kvetení

Od zhruba listopadu do února přesuňte rostlinu do nejchladnější dostupné místnosti, ideálně blízko 10 °C, a na šest až osm týdnů výrazně omezte zálivku, v podstatě na nulu. RHS je konkrétní v tom, že klívie potřebuje toto chladné období, aby spolehlivě kvetla, a že udržování rostlin přes zimu v teple a dobře zalévaných je nejčastější důvod, proč zůstávají olistěné, ale bez květů. Vyhovuje veranda, nevytápěný pokoj pro hosty nebo chladný parapet mimo dosah radiátorů; teploty pod zhruba 5 °C na druhou stranu rostlinu poškozují, takže jde o chladný klid, ne o mráz. Jakmile uvidíte, jak z vějíře listů vyráží květní stvol, obvykle koncem zimy, přesuňte květináč zpět do tepla a začněte znovu zalévat.

Zálivka: normální v létě, téměř žádná v klidu, opatrná ve stadiu poupěte

Přes jaro a léto, kdy je rostlina v aktivním růstu, zalévejte volně a mezi zálivkami nechte horní vrstvu substrátu vyschnout. Ošemetné období je hned po skončení chladného klidu: Missouri Botanical Garden upozorňuje, že příliš brzká nebo příliš vydatná zálivka ve chvíli, kdy se tvoří květní stvol, jej může zastavit dřív, než dosáhne plné výšky, takže substrát držte jen sotva vlhký, dokud stvol nedosáhne zhruba 15 cm, a pak zálivku obnovte normálně. Voda nalitá do srdéčka listů místo do půdy, nebo květináč ponechaný stát v podmisce s vodou, se na listech projeví žlutými skvrnami dávno předtím, než je viditelné jakékoli poškození kořenů.

Světlo: jasné, ale nikdy na plné slunce

Klívie přirozeně roste pod prolamovanou korunou pobřežních i vnitrozemských lesů a tuto preferenci si nese i do interiéru: ideální je jasné, rozptýlené světlo, snese jen trochu ranního nebo pozdně odpoledního slunce. RHS ji řadí mezi rostliny vhodné pro polohy orientované na sever, východ nebo západ, spíš než na parapet orientovaný na jih, a list, který se podél délky rozštěpí nebo spálí, je způsob, jak rostlina říká, že dostává příliš přímého slunce. Příliš málo světla naopak vyprodukuje řidší, bledší vějíř listů a v průběhu let méně květních stvolů, takže cílem je jasné místo metr až dva od nezastíněného okna, ne hluboký stín.

Půda, květináče a proč ji nechat na pokoji

Volný, dobře propustný substrát, běžný pokojový kompost smíchaný s extra perlitem nebo hrubou kůrou, vyhovuje tlustým, dužnatým kořenům klívie, které v trvale vlhké půdě rychle hnijí. Neobvyklé je, jak málo rostlina chce přesazovat: klívie kvete lépe, když má kořeny stísněné a omezené, a RHS poznamenává, že aktivně nesnáší narušení kořenů. Missouri Botanical Garden doporučuje přesazovat jen jednou za tři až čtyři roky, a i tehdy s kořenovým balem zacházet šetrně, ne jej vytřepávat nebo tvrdě dělit, protože potrhané kořeny se pomalu zotavují a mohou rostlinu na sezónu vyřadit z kvetení.

Dužnaté kořeny a hniloba

Stejné tlusté, vodu ukládající kořeny, díky kterým klívie snadno přečká suchý zimní klid, jsou po zbytek roku její největší slabinou. Květináč bez skutečného odvodnění, trvale rozmoklý substrát nebo podmiska, která se nikdy nevylévá, promění bílé, pevné kořeny během pár týdnů v hnědé a rozbředlé, a prvním viditelným příznakem nad zemí bývá báze listu, která se odděluje měkká a odbarvená místo pevná. Jakmile kořen prohnije naskrz, neexistuje lék, jen odstranění poškozené tkáně čistou čepelí, ponechání zbylých kořenů oschnout a přesazení do čerstvého, hrubého substrátu.

Množení: odnože jsou rychlejší než semeno

Dospělý trs vytváří přízemní odnože, drobné rostlinky připojené u báze mateřské rostliny, které lze oddělit, jakmile mají vlastní kořeny a alespoň čtyři až pět listů; ty vykvetou během pár let, protože už mají slušnou velikost. Pěstování ze semene je pomalejší cesta: opylené květy nasazují velké, bobulím podobné plody, které dozrávají skoro rok, a semenáček vypěstovaný z takového semene obvykle potřebuje tři až čtyři roky, než dosáhne velikosti ke kvetení. Většina pojmenovaných barevných forem, včetně žlutě kvetoucích odrůd, se množí právě dělením odnoží, protože semeno nedědí barvu věrně a trvá tak dlouho.

Škůdci: hlavně vlnatky

Vlnatky jsou škůdcem, který se na klívii objevuje nejčastěji, usazují se v těsné bázi, kde se listy překrývají, a na spodní straně listů poblíž žebra, kde je jejich bílý, vatovitý vosk snadné přehlédnout, dokud se kolonie nezaběhne. Živí se mízou a zanechávají lepkavý medovicový povlak, který může na listech pod nimi přitáhnout černou plíseň. Setření viditelných shluků vatovou tyčinkou namočenou v denaturovaném lihu, opakované každých pár dní, dokud žádné nezůstanou, zvládne mírné napadení bez nutnosti systémového postřiku na rostlině, která často stojí blízko obytných prostor.

Jedovatost

ASPCA uvádí klívii jako jedovatou pro kočky, psy a koně, přičemž cibule a kořenová tkáň nesou nejvyšší koncentraci jedovatých alkaloidů, hlavně lykorinu, které tato rostlina sdílí s dalšími příbuznými z čeledi amarylkovitých, jako jsou narcisy nebo amarylis. Požití obvykle způsobí zvracení, slinění a průjem, a ASPCA poznamenává, že větší požité množství může vyvolat třes, nízký krevní tlak a srdeční arytmie, takže květináč v dosahu okusující kočky nebo psa stojí za přesunutí na polici nebo do vyloučené místnosti, místo riskování.

Žlutě kvetoucí formy

Vedle běžného oranžově kvetoucího druhu existuje několik žlutých forem, většinou vystopovatelných ke Clivia miniata var. citrina a var. flava, a pěstují se, oceňují a prodávají jako odlišné od oranžového typu, přestože mají identické nároky na péči. Žlutým formám chybí oranžové a červené karotenoidní pigmenty druhu a množí se téměř výhradně dělením odnoží, aby si barva zachovala věrnost, což je částečně důvod, proč mají vyšší cenu než běžné oranžové semenáčky.