Jilm sibiřský

Ulmus pumila, jilm sibiřský, je rychlý, otužilý a pověstně nezkrotný příbuzný jilmu amerického a jilmu vazu. GBIF Backbone Taxonomy tento název uznává jako platný a Kew Plants of the World Online uvádí jeho přirozený areál ve střední Asii, jižní Sibiři a Koreji, odkud se díky století výsadby větrolamů rozšířil téměř do všech mírných oblastí světa. Podle NC State Extension dosahuje vzrostlý strom výšky 15 až 21 metrů a šířky koruny 11 až 15 metrů, a to rychlým tempem, díky němuž byl kdysi oblíbeným stromem pro větrolamy, než vyšly najevo jeho slabiny. Kdo si ho právě vysadil nebo ho zdědil na pozemku, měl by hned počítat s tímto kompromisem: strom téměř nic nezabije, ale jeho dřevo se láme, agresivně se samovolně vysévá a rozhodně to není ten stinný strom, který si většina lidí pod slovem jilm představí.

Strom, který přeroste své místo

Velikost je první věc, na kterou je třeba myslet už při plánování, ne až dodatečně. NC State Extension uvádí u vzrostlých stromů výšku 15 až 21 metrů a šířku koruny 11 až 15 metrů, kterých strom dosáhne během několika desetiletí díky rychlému růstu. Jeho vázovitě rozšířená koruna potřebuje volný prostor: příjezdová cesta, základy domu nebo septik ve vzdálenosti do 6 až 9 metrů se dříve či později musí vypořádat s kořeny a stínem, na které nebyly stavěny. NDSU Extension otevřeně říká, že tento druh už se pro zahrady u domů nedoporučuje, přestože je odolný a rychle roste, protože právě vlastnosti, díky nimž se snadno ujme, později znesnadňují soužití s ním, jakmile dospěje. Na okraji pole si jako větrolam stále vede dobře; jako solitér u domu se z něj ale obvykle stane strom, za jehož pokácení majitelé nakonec zaplatí.

Odkud pochází a proč se tak rozšířil

Podle POWO sahá přirozený areál Ulmus pumila od střední Asie přes jižní Sibiř až po Koreu, tedy oblastí s kontinentálním podnebím se studenými zimami a suchými léty, což vysvětluje jeho odolnost vůči oběma extrémům. Do Severní Ameriky se dostal jako školkařský materiál koncem 19. století a hojně se vysazoval v době sucha a prachových bouří jako větrolam, ceněný pro rychlý růst na chudé, suché půdě, kde se jiné dřeviny neujaly. NC State Extension dnes uvádí, že vytváří rozsáhlé kolonie a v některých státech USA je považován za invazní druh, protože jediný strom zaplaví okolí větrem šířenými okřídlenými semeny každé jaro. Často se také zaměňuje se skutečným jilmem čínským, Ulmus parvifolia, který kvete a vysemeňuje na podzim, ne na jaře, a má hladší, mramorovanou kůru; ve školkách se oba druhy pod stejným lidovým názvem běžně zaměňují.

Půda a výsadba: daří se mu tam, kde jiné dřeviny neobstojí

NC State Extension uvádí jako vyhovující jíl, hlínu, písek i mělkou kamenitou půdu, ať už dobře propustnou, nebo občas vysychavou, a právě proto se tento strom kdysi vysazoval po celých prériích. Jediným pevným požadavkem je plné slunce; šest a více hodin přímého světla udrží korunu hustou, místo aby řídla a naklánět se na jednu stranu. Prostokořenné nebo kontejnerované sazenice vysazujte v období vegetačního klidu, na jaře nebo na podzim, a vynechejte hnojení a vylepšování půdy v jamce, které jiné stromy ocení: obohacená jamka totiž kořeny spíš svede k tomu, aby v ní kroužily, než aby prorostly do okolní půdy, na kterou je tento strom stavěný. Protože semenáčky vyrostou samy všude tam, kam dopadne křidlatá nažka na holou zem, většina jilmů sibiřských na pozemku nebyla nikdy záměrně vysazena, a právě tyto samovolné nálety je obvykle třeba mít pod kontrolou.

Zalévání: stavěný na sucho, ne na parádu

NDSU i NC State Extension popisují tento druh jako velmi odolný vůči suchu i chudým stanovištím, takže čerstvě vysazený strom potřebuje pravidelnou zálivku jen první jednu až dvě vegetační sezóny, než kořeny prorostou za původní kořenový bal. Poté je přídavná zálivka potřeba jen zřídka, a to skutečně jen při dlouhotrvajícím suchu; přelévání na už tak chudé půdě spíš uškodí, protože podporuje mělké povrchové kořeny, které pak zvedají dlažbu a okraje trávníku. Tohle není strom, který by odměňoval pravidelné hnojení a zalévání tak, jako ovocný strom nebo okrasný keř; jeho hlavní devízou je přežít na tom, co poskytuje suchá kontinentální step, a péče jako o rozmazlenou okrasnou dřevinu většinou jen urychlí slabý růst, který stojí za pozdějším lámáním větví.

Problém s křehkým dřevem

Hlavní slabinou tohoto druhu není nemoc, ale dřevo. NDSU Extension ho bez obalu popisuje jako křehké a náchylné k lámání a NC State Extension řadí slabé větve a neuspořádaný vzrůst mezi jeho hlavní problémy. Rychlý růst dává vzniknout širokým letokruhům se slabým vláknem, a tak bouře, náledí i obyčejný vítr pravidelně a téměř bez varování shazují větve, někdy i velké. Výchovný řez v prvních pěti až deseti letech, kdy se odstraňují konkurenční terminály a úzké větevní vidlice s vrostlou kůrou, dokud jsou větve ještě malé, zabrání pozdějším polomům mnohem účinněji než jakýkoli zdravotní řez na vzrostlém stromě. Jakmile je jilm sibiřský plně dorostlý, počítejte s průběžným odpadáváním větví jako s běžnou údržbou, ne jako s příležitostným úklidem po bouři, a neparkujte, neseďte ani nestavte nic pod jeho korunou.

Mandelinka jilmová a další hmyz

NC State Extension uvádí mandelinku jilmovou jako nejstálejšího škůdce; dospělci i larvy během léta okusují listy až na žilnatinu, takže silně napadená koruna vypadá spálená a prořídlá dávno před podzimem. Stejný zdroj dodává také tesaříky a další dřevokazný hmyz, klínatky, pilatky, puklice a červce, tedy víc druhů hmyzu, než přitahuje většina jiných okrasných stromů. Žádný z nich obvykle vzrostlý strom sám o sobě nezabije, ale koruna ožraná mandelinkami v červenci je natolik běžná, že by se neměla zaměňovat s nemocí nebo stresem ze sucha. Lepové pásy na kmeni nasazené brzy na jaře dávají slušnou ochranu v prvním roce u ještě malého stromu; u vzrostlého exempláře se tento tlak většinou prostě toleruje.

Odolnost vůči grafióze jilmu a její meze

Jedinou skutečnou výhodou jilmu sibiřského oproti jilmu americkému a vazu je odolnost, nikoli imunita, vůči grafióze jilmu, a proto se využívá jako křížící partner pro přenos této odolnosti do hybridních kultivarů jilmů. Jednotlivé stromy se přesto liší: některé rychle chřadnou a hynou, jiné houbu nesou léta s minimálním úbytkem vitality. NC State Extension upozorňuje také na další problémy, vůči kterým je druh skutečně náchylný, včetně nekrózy lýka, různých vadnutí, hnilob a rakovinných ran a bakteriálního mokvání dřeva, které se na kůře projevuje tmavým, vlhkým zabarvením; to je sice nevzhledné, ale samo o sobě obvykle není smrtelné. Mladá kůra je světle šedohnědá s nepravidelnými rýhami; u vzrostlých stromů tmavne do šeda s mělkými rýhami a často nese stopy mokvání.

Proč se tak často kácí

Ke kácení jilmu sibiřského většinou nevede jeden dramatický problém, ale nahromadění menších potíží: spadlá větev po každé bouři, mandelinkami ožraná koruna každý červenec, semenáčky vyrážející každé jaro ve všech záhonech a okapech a kořeny, které si za deset až dvacet let najdou cestu do kanalizace nebo k základům. Závěr NDSU Extension, že tento druh se navzdory rychlosti a odolnosti už nedoporučuje vysazovat, odráží zkušenost dvou generací majitelů domů, kteří s těmito kompromisy žili po skončení éry větrolamů. Častou chybou je vysadit ho záměrně jako rychlou clonu bez ohledu na to, čím se za dvacet let stane strom vysoký 18 metrů, s křehkým dřevem a bohatým samovýsevem. Pokud už na pozemku roste vzrostlý exemplář, realističtějším plánem je zvládat ho na místě: průběžně odstraňovat nálety semenáčků, prosvětlovat slabé větve, dokud jsou malé, a nezřizovat posezení ani jiné prostory pod jeho korunou, místo aby se od něj čekalo chování pomalejšího a pevnějšího listnáče.