Scindapsus zlatý

Scindapsus, který dorazí s nerovnoměrně mramorovanými smetanovo-zelenými listy, splývající z visícího květináče nebo šplhající po mechovém sloupu, je téměř vždy Epipremnum aureum: scindapsus zlatý, ďáblův břečťan, nebo matoucně také zvaný liána štěstí. GBIF eviduje jako uznávaný název Epipremnum aureum (Linden & André) G.S.Bunting, z čeledi árónovitých (Araceae) spolu s monsterou a filodendronem. Snese vynechané zálivky, málo světla i těsný květináč po celé měsíce, a přesto bez ustání rozvíjí jeden srdčitý list za druhým. Jedinou věcí, kterou dlouho nesnese, je květináč, který nikdy nevyschne.

Světlo: jasné, ale nepřímé

Pěstitelský průvodce RHS pro epipremnum doporučuje jasné, ale nepřímé světlo a konkrétně varuje před plným sluncem i hlubokým stínem. Home & Garden Information Center Clemsonovy univerzity popisuje snášenlivost nedostatku světla jako jednu z určujících vlastností rostliny, a proto přežívá v kancelářích a chodbách, kde toho moc jiného neroste, i když při dlouhodobě příliš slabém světle růst zpomaluje a panašované listy směřují k obyčejné zelené. Místo krok nebo dva od nezacloněného okna, nebo necelý metr od okna orientovaného na sever či východ, jí dá dost světla, aby si udržela kresbu bez spálení listů.

Zalévání: nechte půdu vyschnout, pak ji zalijte

RHS i Clemson HGIC dávají stejný pokyn: nechte půdu téměř nebo úplně vyschnout, než znovu zalijete, a pak zalévejte důkladně, aby se namočil celý kořenový bal. RHS doporučuje kontrolu prstem místo zalévání podle pevného rozvrhu a použití dešťové nebo filtrované vody pokojové teploty, kde je to možné. Zahradníci z Clemsonu uvádějí přelití, ne nedostatek vody, jako hlavní příčinu žloutnoucích listů a hniloby kořenů, kvůli které většina majitelů scindapsu vůbec hledá radu.

Půda a přesazování

Clemson HGIC žádá vzdušnou, dobře odvodňující zeminovou směs, typ prodávaný pro běžné pokojové rostliny nebo vylepšený trochou perlitu či kůry pro víc vzduchu u kořenů. Přesazujte, jakmile kořeny začnou prorůstat odtokovými otvory nebo rostlina prokoření celý substrát, obvykle jednou za jeden až dva roky, a zvětšujte květináč vždy jen o jednu velikost. Květináč bez odtokového otvoru je jednoznačně nejsnadnější způsob, jak si zaručit hnilobu kořenů, před kterou oba zdroje varují.

Hnojení a řez pro bohatší liánu

RHS doporučuje hnojit jednou měsíčně během vegetační sezóny, od dubna do října, běžným hnojivem pro pokojové rostliny, a přes zimu, kdy růst sám zpomalí, hnojení přerušit. Vlastní poznámky RHS k řezu řadí epipremnum do skupiny řezu 11: na jaře zaštipujte špičky, abyste podpořili větvení místo jednoho dlouhého výhonu. Rozvrh Clemsonu je o něco konzervativnější a navrhuje hnojit každý druhý měsíc přes jaro a léto. Tak či onak, neřezaná rostlina jen prodlužuje výhony místo toho, aby houstla, takže právě řez těsně nad listovým uzlem liánu skutečně zahušťuje.

Množení řízky ze stonku

Každý řízek potřebuje alespoň jeden uzel, drobnou bulku na stonku, kde se stonek stýká s listem a kde vznikají nové kořeny; Clemson HGIC uvádí, že řízky snadno zakoření jak v půdě, tak ve vodě, jakmile je uzel přítomný. Hodnocení invazivnosti této rostliny od University of Florida zaznamenává tvorbu kořenů během několika týdnů v teplých letních podmínkách a pomaleji v zimě, a dodává otevřenější fakt: jakýkoli uzel nebo úlomek stonku ponechaný po řezu nebo odstranění sám zakoření a vyroste v novou rostlinu, což je přesně důvod, proč se tak snadno šíří jak ve sbírce rostlin, tak venku v teplém podnebí, ve volné přírodě.

Pokojová rostlina, která venku zdivočí

Právě tato schopnost zakořenit je důvodem, proč hodnocení University of Florida nazvané Assessment of Non-Native Plants in Florida's Natural Areas řadí scindapsus zlatý jako vysoké invazní riziko v každém regionu, který zkoumalo, se skóre 17 ve střední a jižní Floridě a 11 na severu, obojí nad prahovou hodnotou pro toto hodnocení. V podnebí bez mrazu přestává chovat se jako pokojová rostlina: osvobozená z květináče šplhá po kmenech stromů pomocí vzdušných kořenů až do koruny, její listy narostou mnohem větší než v pokojové formě, a byla nalezena zdivočelá v nejméně tuctu floridských okresů, většinou po úniku z vyhozených zahradních řízků. Hodnocení popisuje, že odříznuté stonky znovu vyrazí z jakéhokoli přeživšího uzlu, a proto tam regulace znamená opakované řezání a postřik herbicidem na čerstvý pahýl, ne jedno odstranění.

Žluté listy, hniloba kořenů a další varovné signály

Clemson HGIC vysvětluje žluté listy dvěma příčinami: nejčastěji přelitím, občas nedostatkem živin. Hnědé, křupavé špičky listů poukazují na nízkou vlhkost vzduchu nebo přemíru přímého světla, protože rostlina preferuje vlhkost vzduchu 50 až 70 procent, ale snáší 30 až 60 procent typických pro většinu domácností. Svilušky a molice moučné jsou škůdci, které Clemson označuje za příležitostné návštěvníky, obvykle na rostlině už stresované suchým vzduchem nebo přeplněnými kořeny. Samotná hniloba kořenů z trvale mokrého květináče je problém, který stojí za to zachytit včas, protože v době, kdy se projeví na listech, jsou kořeny pod nimi už často pryč.

Toxická pro domácí zvířata i lidi

Heslo ASPCA pro ďáblův břečťan uvádí tento druh jako toxický pro psy, kočky a koně, jako toxickou látku jmenuje nerozpustné krystaly šťavelanu vápenatého a jako klinické příznaky podráždění dutiny ústní, otok úst a rtů, slinění a potíže s polykáním; zvracení je uvedeno u psů a koček, ale ne u koní. Clemson HGIC dodává, že všechny části rostliny jsou ze stejného důvodu mírně toxické i pro lidi, pokud se žvýkají nebo polknou. Nic z toho nedělá z rostliny nebezpečnost pouhého chovu v domě, ale vyplatí se umístit ji mimo dosah okusujícího štěněte, zvědavé kočky nebo batolete, které bere každý list jako svačinu.