Buk lesní

Bukový živý plot, který ještě v únoru drží suknici měděného, šustícího listí, neselhává v opadu, dělá přesně to, co Fagus sylvatica dělá: podobně jako jeho příbuzný habr je buk lesní marcescentní, drží si velkou část odumřelého listí přichycené na větvičkách od podzimu, dokud ho na jaře nakonec neshodí nový růst. Právě tato vlastnost, spolu se snášenlivostí stromu vůči křídovým stráním a jeho naprostým odmítáním prospívat na těžkém, podmáčeném jílu, vysvětluje jak to, proč je buk po staletí výchozím formálním živým plotem v nížinné Evropě, tak to, proč se trápí v zahradách, kde by bylo bezpečnější volbou habr. Ponechaný neprostříhaný se promění v něco úplně jiného: jeden z největších původních lesních stromů Evropy, vrhající tak hustý stín, že se pod ním na zemi téměř nic neuchytí.

Původ a zařazení

Fagus sylvatica patří do čeledi bukovitých, Fagaceae, do řádu bukotvaré, Fagales, podle GBIF Backbone Taxonomy. Plants of the World Online uvádí jeho původní areál v Evropě, od Británie a Skandinávie na jihu po Španělsko, Sicílii a Řecko a na východ přes střední Evropu až po Ukrajinu a Turecko. V rámci tohoto areálu je to strom nížinných a pahorkatinných lesů na propustné půdě, nejhojnější na křídě a vápenci, a jako živý plot, parková a alejová dřevina se vysazuje daleko za hranicemi svého přirozeného areálu tak dlouho, že dnes v mírnopásmých zahradách působí téměř všude jako původní.

Proč se buku nedaří na mokrém jílu a proč prospívá na křídě

Extenzní příručka North Carolina State University je k jedinému skutečnému omezení stromu přímočará: buk je popsán jako netolerantní vůči mokrým nebo špatně odvodněným půdám a špatně prospívá všude, kde půda zůstává zhutněná nebo podmáčená, byť jen krátkodobě. Na křídě, dobře odvodněné hlíně, písku nebo mělké kamenité půdě, kyselé až zásadité, roste bez potíží a stává se jedním z nejspolehlivějších solitérních nebo živoploťových stromů, jaké lze pořídit. Je to opačný profil než u habru obecného, Carpinus betulus, který snáší těžký jíl a příležitostně i mokrou půdu, kterou buk nezvládá vůbec; kdokoli sází hraniční živý plot na půdu, která se po dešti kaluží, dostane od habru mnohem shovívavější výsledek, zatímco buk je lepší volbou na křídových stráních, suchých svazích a v jakékoli dobře odvodněné zahradě, kde jeho jemnější, stříbrošedá kůra a hustší zimní clona stojí za tu extra péči o půdu.

Lesní obr a jeho hustý stín

Neprostříhaný Fagus sylvatica vyroste ve velký opadavý strom dosahující v běžné kultuře zhruba 15 až 18 m na výšku a 11 až 15 m na šířku, s hustou, vejčitou až zaoblenou korunou nesenou na hladké, cínově šedé kůře, která zůstává nepřerušená deskami nebo rýhami, jaké se tvoří na dubu nebo jasanu. Právě v té koruně je pointa: buková klenba se uzavírá tak dokonale, že na lesní půdu dopadá jen málo světla, a pod vzrostlým porostem nebo solitérním stromem bývá půda téměř holá, nanejvýš pokrytá vlastním listovým opadem stromu a několika jarními efemerními bylinami, které odkvetou dřív, než se klenba zapojí. Růst se řadí mezi pomalé, což je částečně i důvod, proč stará buková alej nebo lesní porost působí jako trvalá, nespěchající krajina, ne jako nedávná výsadba.

'Purpurea' a 'Pendula': měděná a smuteční forma

Skupina Atropurpurea, prodávaná jako 'Purpurea' nebo buk lesní červenolistý, se na jaře otevírá fialová, přes léto se změkčuje směrem k zelené a na podzim přechází do měděné až žluté, na stromu, který extenzní příručka North Carolina State uvádí ve výšce 18 až 24 m a šířce 12 až 17 m, se stejným zimním udržením listí jako druhová forma. 'Pendula', buk lesní smuteční, si drží vzpřímený centrální kmen s hlavními větvemi, které vyrůstají vodorovně do stran, než se ostře sklopí k zemi, dosahuje zhruba 11 až 15 m na výšku a 6 až 12 m na šířku; mladé stromy obvykle potřebují kůl, aby se udržel vzpřímený terminál, protože ponechaná sama sobě se smuteční forma šíří spíš do šířky než do výšky. Oba kultivary sdílí s druhovou formou nechuť k mokré, špatně odvodněné půdě i její pomalé tempo růstu.

Výsadba a stříhání bukového živého plotu

Prostokořenné sazenice vysazujte v období vegetačního klidu, od podzimu do konce zimy, dokud je půda zpracovatelná, v rozestupu 45 až 60 cm v jedné řadě, nebo střídavě ve dvou řadách pro rychleji se zapojující clonu. Jediný řez v srpnu, jakmile sezónní přírůstek zdřevnatí, je to, co zafixuje měděný, listí si držící živý plot, pro který se buk pěstuje; ostříháte-li dřív v sezóně, plot shodí většinu listí čistě jako obyčejná opadavá rostlina místo toho, aby si ho drželo přes zimu. Vyhněte se tvrdému řezu do starého dřeva v nejchladnějších týdnech zimy, kdy mráz může poškodit obnažené řezné plochy, a nikdy nesázejte na půdu, která po dešti zůstává mokrá, bez ohledu na to, jak dobře buku vyhovuje zbytek stanoviště.

Bukové kůrovité onemocnění a stres suchem v horkých létech

Bukové kůrovité onemocnění je dvoudílný problém: štítenka bukokorá osídlí kůru a otevře cestu houbě způsobující rakovinu, která může postupně škrtit a hubit oslabené větve nebo celé stromy. RHS ho uvádí mezi příležitostnými problémy stromu vedle chorošů a padlí, a evropský buk lesní bývá tímto chorobným komplexem obecně postižen méně vážně než americký buk, který zdevastoval po svém příchodu do Severní Ameriky, i když imunní není. Druhou skutečnou zranitelností je horko: buk, který jednou zapojený zvládá běžné suché období, může přesto v horkém, suchém létě trpět spálením listů, předčasným podzimním zbarvením a odumíráním větví, a blízko po sobě jdoucí horká léta napáchají víc kumulativní škody než jedno jediné, protože stromu zbývá méně rezerv na zotavení, než přijde další stres.

Bukvice a plodné roky

Drobné, ostnité oplodí, které se na podzim rozpukává, uvnitř skrývá vždy dvojici trojhranných bukvic, jedlých pro lidi v malém množství a významným zdrojem potravy pro divokou zvěř tam, kde rostou vzrostlé stromy. Buk zřídkakdy vydá smysluplnou úrodu před zhruba 30. rokem věku, a ani vzrostlé stromy neplodí bohatě, tedy nemají plodný rok, každý rok: kvetení i tvorba semen bývají hojné obvykle jen v letech následujících po horkém, slunečném, suchém létě, a jen zřídka dva roky po sobě. Fagus sylvatica se neobjevuje na seznamech toxických ani netoxických rostlin ASPCA pro kočky, psy nebo koně, takže z tohoto zdroje nelze učinit žádné tvrzení o bezpečnosti pro domácí mazlíčky ani jedním směrem.