Filodendron laločnatý

Philodendron bipinnatifidum přichází do prodejen jako podsaditá růžice hluboce členěných, lesklých listů, ale ponechaný svému osudu se z něj stane malý strom: silný, samonosný stonek s jizvami po opadaných listech, korunovaný chocholem listoví, který se dokáže rozprostřít do šířky větší, než je výška člověka. Je to jeden z nejotužilejších árónovitých pěstovaných jako pokojová rostlina, snáší nízké světlo i nepravidelnou péči, na kterou uhynou náročnější tropické rostliny, a žádá si především tři věci: jasné nepřímé světlo, půdu, která nikdy úplně nevyschne, a květináč dost těžký na to, aby se nepřevrátil, jakmile koruna přiroste na váze. Matoucí je, že na jmenovce může stát Philodendron selloum, nebo na novější cedulce Thaumatophyllum bipinnatifidum: všechna tři jména označují stejný druh.

Pojmenování, původ a co vlastně máte doma

Uznávaným botanickým jménem v referenčních databázích GBIF a POWO je stále Philodendron bipinnatifidum, i když studie Sakuragui, Calazans a Mayo z roku 2018 přeřadila tuto rostlinu a její nejbližší příbuzné do nového rodu Thaumatophyllum, na základě DNA a růstového návyku tvořícího kmen a shazujícího listy, kterým se odlišují od šplhavých filodendronů. Cedulky ve školkách a některé novější zdroje dnes používají Thaumatophyllum bipinnatifidum, a starší zásoby se stále běžně prodávají pod dřívějším synonymem Philodendron selloum, jménem, které ASPCA na své stránce o toxicitě pro tento konkrétní druh dodnes používá. Ať už je na květináči jakákoli cedulka, jde o stejnou rostlinu.

Její přirozený areál sahá od východní Bolívie přes jihovýchodní a jižní Brazílii do severovýchodní Argentiny, kde roste jako keř podrostu v sezónně suchém tropickém lese, ne jako skutečná šplhavá liána. V částech světa bez mrazu se z ní stala běžná krajinná rostlina a ve Spojených státech se pěstuje venku v zónách USDA 9 až 11.

Světlo a umístění

Venku roste tento druh v polostínu: ranní slunce s odpoledním úkrytem, nebo prosvětlený stín pod vysokou korunou stromu. Plné, nefiltrované poledne slunce listy spálí a zanechá bledé, papírovité skvrny, které už nikdy nezezelenají. V interiéru mířte na nejjasnější místo, které se přesto vyhne přímým paprskům přes sklo, pár kroků od východního nebo západního okna, nebo kamkoli, kde po většinu dne dopadá jasné, ale nepřímé denní světlo. V šeru tmavého kouta rostlina přežije, ale přestane tvořit velké, hluboce laločnaté listy, kvůli kterým se vlastně vyplatí ji pěstovat, nový růst přichází menší a mnohem méně členěný.

Zálivka

Není to rostlina, která odpustí vyschnutí. Vlastní pěstební poznámky Missouri Botanical Garden ji popisují jako rostlinu potřebující trvalou, pravidelnou vlhkost a nesnášející sucho, proto nechte oschnout jen horní dva až tři centimetry půdy, než zalijete znovu, místo abyste čekali, až vyschne celý květináč. Zalévejte, dokud voda nezačne odtékat drenážními otvory, poté nechte květináč úplně okapat, stojatá voda u báze přivolává hnilobu kořenů, hlavního zabijáka této rostliny v interiéru. V teplé místnosti počítejte se zálivkou zhruba jednou týdně, častěji, pokud je květináč vzhledem k velikosti rostliny malý, méně v zimě, kdy se růst zpomaluje.

Půda, přesazování a hnojení

Svůj účel splní bohatá, dobře propustná směs: standardní substrát prokypřený perlitem nebo orchidejovou kůrou odvodňuje dost rychle, aby zabránil podmáčení, a přitom udrží vlhkost, kterou tato rostlina potřebuje. Protože vzrostlý exemplář s věkem těžkne a jeho horní část se stává těžkopádnou, zvolte širší, pevný květináč s dostatečnou drenáží místo vysokého úzkého, který stonek této velikosti dokáže převrátit. Hnojte během vegetační sezóny vyváženým tekutým hnojivem v poloviční koncentraci každé čtyři až šest týdnů a přes zimu, kdy rostlina aktivně netvoří nové listy, hnojení zastavte, nevyužité hnojivo se v půdě jen hromadí jako sůl a může spálit kořeny.

Růstový návyk, kmen a řez

Na rozdíl od šplhavých filodendronů, které potřebují mechovou tyč, je Philodendron bipinnatifidum samostatně rostoucí: buduje si vlastní krátký, silný, samonosný kmen místo šplhání po opoře. Jak každý nový list dozrává, starší, níže položený list zežloutne a opadne a na stonku zanechá kruhovou jizvu. Během let se tyto jizvy nakupí do kroužkovaného, téměř palmě podobného kmene, který rostlině v přírodě dává její stromovitý siluet, kde může dosáhnout zhruba tří až čtyř a půl metru výšky s kmenem širokým až kolem patnácti centimetrů; jako pokojová rostlina v květináči zůstává mnohem menší. Řez spočívá hlavně v odstraňování odumřelých spodních listů a jakéhokoli růstu, který přerostl dostupný prostor, stříhejte čistými nůžkami blízko u stonku a noste rukavice, míza dokáže podráždit kůži.

Ze stonku vyrůstají silné, provazovité vzdušné kořeny, které visí dolů nebo zakořeňují v okolní půdě. Jsou funkční, ne okrasné, ukotvují rostlinu a pomáhají jí nasávat další vlhkost. Nechte je být, pokud nepřekáží; oříznutí několika z nich rostlině dlouhodobě neublíží.

Množení

Nejjednodušší metodou je stonkový řízek: odeberte část s alespoň jedním uzlem a připojeným vzdušným kořenem, nechte řez pár hodin zaschnout do slupky a pak ho vložte do vody nebo vlhké, vzdušné směsi, dokud nezakoření. Vzrostlé rostliny také tvoří výhonky u báze kmene, které lze oddělit čistým řezem a po vytvoření pár vlastních kořenů zasadit samostatně. Tato cesta je rychlejší než řízek, protože zcela přeskočí čekání na zakořenění.

Škůdci, choroby a časté chyby

V interiéru jde o poměrně bezproblémovou rostlinu. Sledujte mšice a svilušky na novém růstu a molice nebo štítenky ukryté v paždí listů a podél kmene, insekticidní mýdlo nebo zředěný neemový olej aplikovaný každých pět až sedm dní po dobu několika týdnů zvládne lehčí napadení. Na listech, které zůstávají mokré příliš dlouho, se může objevit skvrnitost listů, lepší proudění vzduchu a vyhýbání se zalévání shora tomu předejdou. Nejčastější skutečnou chybou je opak zanedbávání: přelévání květináče se špatnou drenáží, které utopí kořeny a vede k nakyslému zápachu a zčernalé, rozbředlé bázi, což znamená, že hniloba kořenů už nastoupila.

Toxicita a bezpečnost pro mazlíčky

Jako většina árónovitých obsahuje každá část této rostliny nerozpustné krystaly šťavelanu vápenatého. ASPCA ji pod synonymem Philodendron selloum uvádí jako toxickou pro psy, kočky a koně: prokousnutí nebo žvýkání listu či stonku uvolní jehličkovité krystaly, které vyvolají okamžité podráždění dutiny ústní, pálení úst a rtů, slinění a v závažnějších případech zvracení nebo potíže s polykáním. Stejná míza může při kontaktu podráždit lidskou kůži a oči, proto při řezu nebo přesazování noste rukavice a rostlinu udržujte mimo dosah mazlíčků a malých dětí, kteří by mohli okusovat spadlý list.