Třezalka žlutavá

Třezalka žlutavá se hodí dvěma způsoby: jako polostínu snášející výplň do suchého, nevděčného kouta, kde toho moc jiného nekvete, a jako keř, po kterém floristé sahají kvůli větvičkám s plody měnícími barvu ze zelené přes lososově červenou až po téměř černou během několika týdnů. Je to poloopadavý lesní keř, zřídka vyšší než metr, s vstřícnými vejčitými listy a drobnými pětičetnými žlutými květy, které se otevírají v průběhu léta. Co s ní dál podniknete, záleží na tom, jakou formu právě máte: čistý druh se ochotně samovysévá a je považován za plevel od novozélandského podhůří po části Austrálie a Chile, zatímco fialovolisté a hustě plodící kultivary prodávané v zahradnictvích jsou obvykle vyšlechtěné tak, aby se chovaly slušněji. Než se rozhodnete, jak přísně ji řídit, ověřte si, o jakou formu jde.

Čistý druh, nebo šlechtěný kultivar: Albury Purple a řada Miracle

Přímý druh má obyčejné zelené listy a volný, trsnatý až křovinatý vzrůst. Většina toho, co zahradní centra skutečně prodávají, je hybrid nebo výběr vyšlechtěný na lepší barvu a menší rozrůstání. 'Albury Purple', obvykle vedená jako Hypericum x inodorum (kříženec H. androsaemum a H. hircinum), raší tmavě červenofialovými mladými listy, které postupně zezelenají, na poloopadavém keři vysokém asi metr, se stejnou posloupností žlutý květ až černá bobule. Řady Miracle a Magical uváděné RHS jdou stejnou cestou: kompaktní, opadavé keře, které v mírné zimě zůstávají poloopadavé, vyšlechtěné na bohatší úrodu lesklých červených nebo karmínových plodů. V Severní Karolíně šli šlechtitelé ještě dál a vytvořili triploidní, bezsemenné kultivary třezalky žlutavé, například 'Matisse' a 'Pollock', konkrétně proto, aby zahrádkáři mohli pěstovat plody bez samovýsevu, který dělá z druhu jinde nepříjemnost.

Světlo a kam ji zasadit

Třezalka žlutavá snese plné slunce i polostín až poměrně hluboký stín a vyrovná se s jakoukoli orientací, severní, jižní, východní i západní, na osluněném i chráněném místě. Právě tato snášenlivost z ní dělá užitečnou volbu pod vysokým stromovým zápojem nebo u zastíněného plotu, kde kvetoucí keře obvykle strádají; na přímém slunci kvete o něco štědřeji, ale ve stínu jednoduše neselže tak, jako řada jiných plodících keřů.

Půda a zálivka

Roste v kyselé, neutrální i zásadité půdě, ve vápenité, jílovité, hlinité i písčité, pokud je drenáž alespoň průměrná; RHS uvádí jako preferovanou vlhkost vlhkou, ale dobře propustnou až dobře propustnou půdu, rozhodně ne zamokřenou. Nově vysazenou třezalku zalévejte pravidelně po celé první léto, dokud se nezakoření. Poté už si poradí i s obdobími sucha sama a v praxi bývá častějším problémem spíš rostlina, která bujně roste úplně bez zálivky, jakmile má za sebou jednu sezónu vzrůstu.

Řez: v předjaří ji tvrdě sestřihněte

Protože se květy i plody tvoří na letorostech běžné sezóny, snese třezalka žlutavá opravdu tvrdý řez v předjaří, aniž by to stálo úrodu daného roku; komerční pěstitelé řezaných květin běžně stříhají rostliny až k zemi zhruba dvanáct týdnů před tím, než chtějí sklidit vlnu obalených větviček, a nechají nový výhon nést úrodu. Na zahradě to znamená v březnu sestřihnout celý keř na 10 až 20 cm, což udrží přirozeně řídkou, rozkladitou rostlinu kompaktní a podnítí husté nové výhony, jež nesou nejlepší nasazení květů i plodů. Odkvětávání vynechejte, protože odstranění odkvetlých květů by právě znamenalo odstranit plody, kvůli kterým se rostlina pěstuje.

Květy, plody a samovýsevy

Chomáče až přibližně jedenácti drobných, miskovitých žlutých květů se otevírají od pozdního léta, každý s hustým trsem tyčinek uprostřed. Následují bobule, které dozrávají ze zelené přes lososově růžové stadium, cenné v obchodu s řezanými květinami víc než matně hnědé formy, dál do červené a nakonec lesklé černé, přičemž na jedné větvičce bývá naráz vidět několik barevných stupňů. Ponechaný svému osudu začíná čistý druh nasazovat semeno ve věku 18 měsíců až dvou let, ročně asi 2 000 semen na rostlinu, a ta semena zůstávají v půdě klíčivá celé roky, roznášená ptáky, kteří žerou plody, tekoucí vodou i každým, kdo přehodí zahradní odpad přes plot. Právě kvůli této kombinaci je třezalka žlutavá v částech Nového Zélandu i ve Victorii a dalších australských státech vedena jako invazní plevel a zplaněla i mimo zahrady v Chile: keř, který v záhonu vypadá úhledně, dokáže během pár sezón vyhodit semenáčky daleko za jeho hranice.

Rez třezalky a jinak málo problémů

Hlavní nemocí, na kterou si dát pozor, je rez třezalky, Melampsora hypericorum, jež se projevuje žlutými až červenavými skvrnami na svrchní straně listu a odpovídajícími oranžově žlutými práškovitými pustulami na spodní straně, hůř v deštivém počasí, protože houba se šíří po vlhké listové ploše. Pěstitelé řezaných květin dodržují přísný program ochrany proti rzi, protože jediné vážné napadení dokáže zničit celou sklizeň; napadenou zahradní rostlinu je třeba tvrdě sestřihnout a infikovaný materiál vyhodit, ne kompostovat, protože houba dokončuje celý životní cyklus jen na třezalce a znovu se šíří z opadaného listí. Volba některého z novějších, k rzi odolnějších kultivarů místo nepojmenovaného semenáčku riziko snižuje. Jinak je třezalka žlutavá téměř bezproblémová: RHS ji hodnotí jako obecně bezproblémovou z hlediska škůdců, s ojedinělým výskytem vadnutí a hniloby kořenů v horkém, vlhkém podnebí a třásněnkami nebo štítenkami jako drobnými, řídkými návštěvníky.

Historie, jedovatost a záměny

Anglický název tutsan je zkomolenina anglo-normanského toute-saine, tedy celozdravá, a odráží staletí užívání jako léčivky na rány: listy se roztloukaly nebo drtily na prášek a přikládaly na řezné rány jako antiseptický obklad dávno předtím, než existovala moderní péče o rány. Bobule, které této rostlině vysloužily pověst, ale nejsou potravinou: RHS rostlinu označuje jako potenciálně škodlivou, plody jsou čistě okrasné, nejsou určené k jídlu, a doporučuje se při manipulaci s ní nosit rukavice, se stejnou opatrností i vůči domácím mazlíčkům. Samotná Hypericum androsaemum není na seznamu toxických a netoxických rostlin ASPCA, formálně je tam jako toxická pro kočky, psy a koně vedená jen její příbuzná H. perforatum, takže i k třezalce žlutavé přistupujte se stejnou obezřetností, ať se zvířata k ní nedostanou, místo abyste bez dalšího předpokládali čisté hodnocení. Tatáž příbuzná je zároveň nejsnadnější záměnou, kterou lze vyloučit: H. perforatum má menší listy protkané průsvitnými olejovými žlázkami a šťávu barvící do červena, suché tobolkovité pouzdro místo dužnaté bobule a pověst bylinného léčiva a pastvinného plevele, zatímco třezalka žlutavá je ten větší, dřevnatější keř pěstovaný pro barvu měnící plody. Kompaktní, zlatě kvetoucí Hypericum 'Hidcote' je zase úplně jiná rostlina, oceněný AGM stálezelený až poloopadavý keř vyšlechtěný spíš pro květy než pro jakoukoli podívanou na plody.