Jalovec virginský

Strom prodávaný a vysazovaný jako „jalovec virginský“ neboli východní červený cedr není ve skutečnosti žádný cedr: jde o Juniperus virginiana, jalovec, který si lidový název „cedr“ vysloužil jen díky svému červenému, aromatickému jádrovému dřevu. Už tato jediná skutečnost vysvětluje většinu toho, co nový majitel potřebuje vědět, protože se chová jako jalovec, ne jako skutečný rod Cedrus: je brutálně suchovzdorný, lhostejný k chudé skalnaté půdě, rychle se sám vysévá na jakékoli nesečené pole a udržuje houbový vztah k jabloním, jaký skutečný cedr nikdy mít nemůže. Je původní na východní polovině Severní Ameriky, od větrolamových řad na pláních až po vápencové stepní enklávy v pohoří Ozark, a je jednou z nejsnadnějších dřevin, kterou zahradník zasadí do země a pak ji může do značné míry nechat na pokoji.

Jalovec s cedrovým jménem

GBIF uvádí jako přijatý název tohoto druhu Juniperus virginiana L., z čeledi cypřišovitých (Cupressaceae), rodu Juniperus, řádu Pinales; název se také objevoval pod synonymy jako Juniperus caroliniana a Juniperus schottii. Skutečné cedry, rod Cedrus, patří do čeledi borovicovitých a jsou původní ve Středomoří a v západním Himálaji; nic z rodu Cedrus atlantica ani Cedrus libani neroste divoce ve Virginii. Anglická lidová jména Red Juniper (červený jalovec) a Pencil Cedar (tužkový cedr) jsou přesnější než Eastern Red Cedar, ale zavádějící název už je natrvalo vžitý, a zahradníci hledající online rady k péči o „cedr“ pravidelně skončí u textů o úplně jiném rodu.

Přirozený areál a průkopnický návyk osidlovat opuštěná pole

Plants of the World Online udává přirozený areál od jihovýchodní Kanady po střední a východní USA a Mexiko (Coahuila), rozšíření pokrývající většinu území východně od Velkých plání. V tomto areálu se chová jako typický průkopnický druh: jeho modré šištice sezobávají a s trusem šíří brkoslavi, drozdi a další ptáci, kteří tak vysévají semenáčky podél plotů, na opuštěných pastvinách i na okraji vykácených lesů. Na vápencovém srázu nebo podél plotu, kde se nic jiného neuchytí, se semenáček jalovce virginského často objeví jako první, a přesně proto se tento druh stal běžným větrolamovým stromem na farmách po celém Středozápadě a Velkých pláních dávno předtím, než se začal prodávat jako okrasná dřevina.

Plné slunce, chudá půda, bez zálivky

North Carolina State Extension hodnotí tento druh jako jeden z nejlépe suchovzdorných jehličnanů původních na východě USA, po zakořenění snáší vše od bažinaté půdy po suché, skalnaté výchozy, v rozmezí pH půdy zhruba 6,0 až 8,0, na jílu, hlíně, písku i mělké skalnaté zemi. K udržení tvaru a hustoty potřebuje plné slunce; ve stínu prořídne a naklání se za světlem. Jedinou podmínkou, kterou nesnáší, je půda trvale mokrá po celý rok, což je nejčastější způsob, jak mladý strom uhyne. Zavedené rostliny navíc dostatečně snášejí posypovou sůl i přímořský sprej, takže je lze vysazovat jako větrolam nebo solí tolerantní clonu tam, kde by mnoho jiných jehličnanů zhnědlo.

Výběr tvaru: 'Grey Owl', 'Skyrocket' a 'Taylor'

Ponechán bez zásahu, vyroste druh do širokého, nepravidelného jehlanu vysokého zhruba 9 až 12 m a širokého 3 až 6 m, což je na většinu výsadeb u základů domu příliš mnoho, takže si většina zahradníků raději kupuje pojmenovaný kultivar. 'Grey Owl' zůstává nízký a široce rozrostlý, s jemným, stříbřitě modrošedým šupinovitým jehličím, které se uplatní spíš jako plošný keř velikosti půdopokryvky než jako strom. 'Taylor', objevený jako náhodný semenáček v Taylor v Nebrasce, má opačný vzrůst: velmi úzký sloup se stříbřitě modrozeleným jehličím, dosahující výšky zhruba 4,5 až 6 m na základně širokou 0,9 až 1,2 m, dostatečně hustý na to, aby posloužil jako živá stěna nebo úzká clona proti pohledům tam, kam se širší jehličnan nevejde; Missouri Botanical Garden mu udělal ocenění Plants of Merit právě za tuto užitečnost na stísněných městských pozemcích. 'Skyrocket' se pěstuje pro stejný úzký, vzpřímený tvar, siluetu jako vykřičník, používanou k orámování vchodů nebo k odlehčení dlouhé živé linie.

Proč by neměl růst v blízkosti jabloní

Houba Gymnosporangium juniperi-virginianae, původce cedrojabloňové rzi, nemůže dokončit svůj životní cyklus bez hostitele z jalovců i bez hostitele z jabloní nebo planých jabloní, a jalovec virginský je na většině svého areálu jejím hlavním jalovcovým hostitelem. Na jaře po dešti nabobtnají hnědé hálky na jalovci a vytlačí jasně oranžové, rosolovité výtrusné rohy, které uvolňují výtrusy roznášené větrem na listy jabloní a planých jabloní; o pár týdnů později se na těchto listech objeví žluté skvrny a poté si vytvoří vlastní výtrusné struktury, jež se následující rok větrem vrátí a nakazí jalovce. Žádný z obou hostitelů nedokáže nemoc udržet sám, a proto se sadařům doporučuje udržovat náchylné odrůdy jabloní a jalovec virginský od sebe dostatečně vzdálené, a proto by měl každý, kdo si zakládá domácí sad, dvakrát zvážit blízký větrolam z jalovce virginského, nebo raději vysadit odrůdy jabloní odolné vůči rzi, pokud nelze oba druhy udržet dál od sebe.

Aromatické jádrové dřevo: cedrové truhly, tužky a plotové sloupky

Červenohnědé jádrové dřevo, ostře kontrastující se světlým bělovým dřevem, je přirozeně odolné vůči hnilobě a nese onu ostrou, sladkou vůni, kterou si většina lidí spojuje se slovem „cedr“; bylo to původní dřevo používané na tužky, než jeho zásoby z velké části nahradilo dřevo cedru kadidlového, a stále je klasickým obkladem cedrových truhel a skříní, kde se aromatickým olejům připisuje schopnost odpuzovat šatní moly. Stejná odolnost vůči hnilobě z něj po farmách v celém jeho areálu udělala standardní dřevo na plotové sloupky dávno předtím, než existovalo tlakově impregnované řezivo, protože sloupek z jalovce virginského zasazený přímo do země dokáže přečkat i drát, který drží.

Modré, bobulím podobné šištice, které živí zimní ptáky

To, co na samičím stromě vypadá jako drobná modrá bobule, je botanicky vzato šištice s dužnatými, srostlými šupinami místo dřevnatých šupin borovicové šišky; každá dozrává za zhruba dvě sezóny do jinovatkově modrošedé barvy, velikosti malého hrášku, a vydrží až do zimy. Právě tato vytrvalost je důležitější než velikost: v období, kdy je k dispozici málo jiné potravy, šištice živí brkoslavy severní, křepelky virginské, krocany divoké a dlouhou řadu pěvců a drobných savců, a právě tento ptačí provoz, ne vítr, roznáší semena do každého plotu a neudržovaného pole v dosahu.

Pylová alergie a kontrola toxicity podle ASPCA

Jalovec virginský je dvoudomý druh, což znamená, že jednotlivý strom je buď samčí, nebo samičí; jen samčí stromy nesou drobné, žlutohnědé pylové šištice, které koncem zimy uvolňují velké množství větrem šířeného pylu, jeden z agresivnějších stromových alergenů, se kterým se zahradníci potýkají dřív, než cokoli jiného vůbec vyraší listy, zatímco samičí stromy produkují modré šištice a žádný pyl. Druh se v seznamech jedovatých ani nejedovatých rostlin ASPCA neobjevuje ani pod vědeckým, ani pod lidovým jménem, takže pro kočky, psy ani koně neexistuje žádné ověřené hodnocení toxicity ASPCA; North Carolina State Extension samostatně uvádí jen nízkou toxicitu při požití většího množství jehličí nebo šištic, hlavně mírné žaludeční potíže, takže okusující domácí zvíře je spíš věc k pohlídání než pohotovostní případ.