Kolokázie jedlá

Colocasia esculenta, prodávaná jako taro nebo sloní ucho, není doopravdy trvalka do záhonu: je to mokřadní árónovitá rostlina, která se už tisíce let pěstuje pro jedlou hlízu a v poslední době i pro obrovské, šípovitě tvarované listy, díky nimž patří k nejspolehlivějším velkolistým rostlinám do nádoby nebo na okraj jezírka. Každý list roste z jediné podzemní hlízy, která přes sezónu nabobtná a buď musí přezimovat v půdě bez mrazu, nebo se musí před prvním tuhým mrazem vyzvednout. Je to zároveň jedna z nejžíznivějších rostlin, jakou obyčejný zahradní záhon unese, snáší i několik centimetrů stojaté vody na okraji jezírka, a každá část syrové rostliny je nabitá krystaly šťavelanu vápenatého, kvůli kterým je nebezpečné ji žvýkat, ať už ji okusuje zvědavý pes, nebo hladový člověk, který ji zamění za zeleninu. Zbytek tohoto průvodce se věnuje zálivce a hnojení této žíznivosti, vyzvednutí a uskladnění hlízy, výběru odrůdy jako téměř černé 'Black Magic' a dvojí povaze rostliny, která je zároveň toxickou okrasnou rostlinou a po uvaření základní potravinou pro víc než sto milionů lidí.

Mokřadní árónovitá rostlina s mnoha jmény

Přirozený areál Colocasia esculenta podle Plants of the World Online sahá od Indie přes jižní Čínu až po Sumatru, a druh se od té doby díky pěstování rozšířil prakticky do každé tropické a subtropické oblasti, což je důvod, proč se zdroje neshodnou na tom, kde je skutečně původní a kde jen dávno zdomácněla. GBIF uvádí jako anglické lidové názvy Taro, Wild Taro a cocoyam, a jeho dlouhá historie jako plodiny se odráží v hromadě latinských synonym, mezi nimi Arum colocasia, Arum esculentum a Alocasia illustris, které všechny spadají pod jediné platné jméno Colocasia esculenta (L.) Schott. V zahradnickém prodeji se skoro vždy prodává jako okrasná listová rostlina nebo rostlina na okraj jezírka, ne jako plodina, přestože je to tentýž druh, který se pěstuje na Havaji, v západní Africe a v jihovýchodní Asii na poi a další pokrmy z tara.

Výběr odrůdy: zelený druh nebo 'Black Magic'

Planá forma druhu má obyčejné, sytě zelené, srdčité až šípovité listy, které mohou dosáhnout přibližně 60 cm délky na řapících téměř stejně dlouhých, na trsu, který typicky dosahuje 0,9 až 1,8 m výšky a stejné šířky. 'Black Magic' je kultivar, který ve skutečnosti sází většina zahradníků: jeho listy vyrážejí zelené a s věkem tmavnou do kouřové purpurově černé barvy na purpurově černých řapících, a čím víc slunce dostane, tím sytější tato barva je, zatímco rostlina ve stínu zůstává matnější, olivově purpurová. Další pojmenované kultivary, 'Mojito' se zelenými listy postříkanými purpurově černou, žlutozelená 'Elena', 'Tea Cup' s listem tvarovaným tak, aby držel vodu jako miska, jsou vyšlechtěné čistě pro listový efekt a nejsou o nic mrazuvzdornější nebo méně mrazuvzdorné než druh. Nic z toho nemění hlízu pod zemí: každý kultivar nese stejnou dávku šťavelanu vápenatého jako planý druh.

Světlo a opravdu velká žíznivost

Colocasia esculenta vyhovuje plné slunce až polostín, s odpoledním stínem, který se vyplatí jí dopřát tam, kde je letní horko intenzivní; hluboký stín zpravidla vede jen k menším, bledším listům, ne k odumření rostliny. Voda je tím náročnějším požadavkem, který se běžnými zahradnickými návyky snadno pokazí: půda by během vegetační sezóny nikdy neměla vyschnout, a rostlina patří mezi ty vzácné okrasné druhy, kterým opravdu prospívá, když jejich hlíza sedí až v přibližně 15 cm stojaté vody na okraji jezírka. Rostlina v nádobě, která jednou vyschne, to obvykle projeví do jednoho dne, nejdřív skloněnými řapíky a pak spálenými okraji nejstarších listů, a náprava je prostě zalévat častěji, protože hniloba kořenů bývá u tohoto druhu příčinou neúspěchu jen zřídka.

Půda, nádoby a výsadba na okraj jezírka

Úrodná, humusem bohatá půda, která zůstává středně vlhká až mokrá, ne cokoli rychle propustného, je to, co Colocasia esculenta chce v zemi, a stanoviště chráněné před silným větrem uchrání velké listy před roztrháním. V nádobě dá bohatý, vlhkost zadržující substrát v květináči dostatečně velkém na budoucí trs hlíze prostor přibrat na objemu během sezóny, a protože rostlina snáší stání přímo v mělké vodě, funguje stejně dobře i umístěná na okraj jezírka, s bází sotva ponořenou. Ať tak či tak, je to rostlina, která svůj prostor rychle zaplní a obvykle se sází jako jediný nápadný solitér nebo v malé skupince, ne hromadně jako půdopokryvná rostlina.

Hnojení rostliny, která roste stejně rychle, jako pije

Nový růst u Colocasia esculenta je rychlý a náročný na listovou hmotu: týdenní hnojení tekutým hnojivem bohatým na dusík přes celou vegetační sezónu, jak doporučuje RHS, udrží nové listy v plné velikosti místo toho, aby postupně slábly. Rostliny v nádobách při tomto tempu růstu vyčerpají živiny v substrátu během pár týdnů a potřebují stejný týdenní rozvrh hnojení jako rostliny ve volné půdě, ne řidší. Rostlina, která přes léto navzdory pravidelné zálivce tvoří postupně menší listy, je téměř vždy nedostatečně hnojená, ne zakořeněná v příliš malé nádobě nebo nemocná.

Vyzvednutí a uskladnění hlízy přes zimu

Tam, kde zůstávají zimy mírné, zhruba v zónách USDA 8 až 10, může hlíza zůstat v zemi po celý rok pod vrstvou mulče přes nejchladnější týdny. Kdekoli je chladněji, po prvním mrazu, který listy zčerná, je odstřihněte, hlízu vyzvedněte vidlemi a nechte ji den oschnout, než ji zabalíte do lehce vlhké rašeliny nebo hoblin; botanická zahrada v Missouri doporučuje chladné, suché místo na skladování, které nikdy neklesne pod přibližně 7 °C, protože skutečný mráz hlízu zcela zahubí. Tam, kde je k dispozici skleník nebo zimní zahrada bez mrazu, může celá rostlina v nádobě na zimu prostě přejít pod střechu místo vyzvednutí a sušení. Vysaďte zpět ven, nebo vraťte nádoby ven, jakmile následující jaro pomine nebezpečí mrazu.

Syrová toxicita versus vařená základní potravina

Každá část syrové rostliny, hlízu nepočítaje, je nabitá jehličkovitými krystaly šťavelanu vápenatého, a ASPCA uvádí Colocasia esculenta jako toxickou pro kočky, psy a koně, se symptomy zahrnujícími silné pálení v ústech, slinění, zvracení a potíže s polykáním po rozkousaném listu nebo kousku hlízy. Stejné krystaly dělají syrové taro stejně nepříjemné i pro lidi: rozkousaná syrová hlíza i listy pálí v ústech a hrdle, a přesně proto každá kultura, která jí taro jako základní potravinu, od havajského poi po západoafrické fufu, ho nejdřív důkladně uvaří, protože teplo rozloží krystaly šťavelanu do formy, kterou tělo snese. To stojí za zdůraznění pro každého, kdo ji pěstuje čistě jako okrasnou rostlinu: hlíza vypadá jako potravina, protože to potravina je, ale jen po uvaření, nikdy ne vytažená z hrnce a snědená syrová.

Invazivnost v teplých mokřadech

Mimo mírné pásmo zahrad, kde ji mráz spolehlivě drží uvězněnou v nádobě nebo ve vyzvednuté hlíze, Colocasia esculenta v teplých oblastech unikla z kultury a stala se skutečným mokřadním plevelem, tvoří husté porosty podél vodních toků a v nádržích mimo jiné v částech jihovýchodních Spojených států, kde vytlačuje původní mokřadní rostliny. V zahradě se studenými zimami zůstává toto riziko v podstatě teoretické, protože nechráněná hlíza nepřežije zimu venku a jakýkoli uniklý odnožek uhyne s prvním tuhým mrazem. Zahradníci v zóně 8 a teplejší, kde je hlíza v zemi mrazuvzdorná, jsou ti, kdo by se měli vyhnout výsadbě přímo do nebo poblíž přirozených vodních toků a měli by vyzvednuté hlízy a odnožky vyhazovat do koše místo na kompost, který odtéká směrem k potoku nebo jezírku.