Pitahaya

Pitahaya téměř vždy začíná život jako řízek, ne jako semenáček, a tato volba vysvětluje většinu toho, co následuje: zakořeněný úsek stonku může kvést a plodit už za šest až devět měsíců při silném světle, zatímco rostlina ze semene může potřebovat až sedm let a přesto přinese plody, které se neshodují s mateřskou rostlinou. Jde o Selenicereus undatus, popínavý epifytický kaktus, který ve volné přírodě šplhá po stromech a skalních stěnách, místo aby rostl samostatně, a proto potřebuje sloup nebo oporu stejně nutně jako květináč. Jeho zploštělé, třížeberné stonky zajišťují fotosyntézu, vyhánějí vzdušné kořeny všude tam, kde se dotknou opory, a po zakořenění dokážou přirůst zhruba 2,5 cm denně. Odměnou je nakonec květ, který se otevře na jedinou noc a do rána zmizí, takže první léta rostliny se točí hlavně kolem toho, jak ji vypěstovat vysokou, podepřenou a dostatečně dospělou na to, aby vůbec kvetla.

Od Hylocereus k Selenicereus undatus

Desítky let byla tato rostlina vedena jako Hylocereus undatus a školky, semínkové sáčky i většina zahradnické literatury tento název stále používají. Současná základní klasifikace GBIF ji řadí jako synonymum: molekulární studie zjistila, že rod Hylocereus spadá do staršího rodu Selenicereus, takže přijatým jménem se stalo Selenicereus undatus (Haw.) D.R.Hunt, z čeledi kaktusovitých (Cactaceae), řádu hvozdíkotvaré (Caryophyllales). Na rostlině samotné se nezměnilo nic, jen na jejím zařazení v systému, takže ji klidně dál kupujte jako pitahayu nebo Hylocereus undatus a novější jméno jen rozpoznejte, pokud ho uvidíte na cedulce nebo v databázi. Záznamy USDA uvádějí i řadu starších lidových názvů: noční královna kaktusů, jahodová hruška, krasavice noci a královna noci, vedle pitahayi a dračího ovoce.

Popínavý kaktus, který potřebuje sloup nebo oporu

V zemi mohou stonky dorůst 6 metrů i více, šplhají pomocí vzdušných kořenů, které se drží kůry nebo zdiva podobně jako břečťan na zdi, a rostlina ponechaná bez opory se zhroutí do těžké, zamotané hromady, místo aby rostla vzpřímeně. Jeden pevný sloup vysoký několik metrů, s pneumatikou, kruhem nebo malou plošinou nahoře, přes kterou mohou stonky po dosažení vrcholu přepadávat, funguje mnohem lépe než tenký kolík: dospělá rostlina váží opravdu hodně a opora, která tu váhu neunese, se pod rostlinou zlomí, ne že by rostlina přestala růst. V květináči vestavte stejný sloup do nádoby už od začátku, protože dodatečné budování opory kolem zavedené rostliny znamená boj s křehkými, trny pokrytými stonky, které se nerady ohýbají.

Světlo a kde skutečně dochází ke spálení sluncem

Zavedená pitahaya chce pro nejlepší růst a nejvíc květů plné nebo téměř plné slunce, a rostlina držená příliš ve stínu vyhání dlouhé, tenké stonky a kvete jen zřídka. Výjimkou je časování: čerstvě zakořeněný řízek nebo rostlina právě přesunutá na nové místo těží z asi 30% stínění po první tři až čtyři měsíce, protože mladá, bledá tkáň se na přímém slunci rychle spálí dřív, než zocelí. Právě v tomto období dochází k většině spálení sluncem, ne později: stonek, který zesílil na jasném světle, se puchýři jen zřídka, ale tentýž stonek přesunutý rovnou ze zastíněného stolu školky do poledního slunce ukáže během pár dní žluté, pak hnědé skvrny.

Zálivka: víc než pouštní kaktus, míň než pokojová rostlina

Navzdory trnům není pitahaya rostlina, která by mezi zálivkami chtěla vysychat celé týdny jako sudový kaktus; zahradnické zdroje ji popisují jako kaktus s poměrně vysokou potřebou vody. Zalévejte, jakmile vyschnou svrchní 3 až 5 centimetrů substrátu, pak důkladně napusťte a nechte odtéct přebytečnou vodu, protože promáčená, trvale vlhká půda vybízí ke hnilobě stonků a plodů, ke které je tento druh náchylný. Jedinou záměrnou výjimkou je zima: nechat rostlinu v chladném období víc vysychat a pak obnovit pravidelnou zálivku, jakmile se objeví květní poupata a během sklizně, patří k tomu, co podporuje silné kvetení místo stálého vegetativního růstu bez květů.

Minimální teplota a pěstování v květináči v chladnějším podnebí

Nejlépe roste při 18 až 25 °C a teplo snese bez větších potíží i vysoko přes 35 °C, ale delší vystavení mrazu pod -2 °C způsobuje skutečné poškození, i když krátký lehký mráz obvykle bez úhony přečká. Právě tento fakt rozhoduje o tom, jak ji musí pěstovat většina lidí mimo pásma, kde se cítí pohodlně, zhruba USDA 10 až 11: jako rostlinu v květináči, která tráví léto venku na plném slunci a před prvním mrazem se stěhuje na nevytápěnou verandu, do světlé místnosti nebo vytápěného skleníku, místo aby zůstávala trvale na zahradě. Velký, pevný květináč se zabudovanou oporou dělá toto sezónní stěhování reálným, protože rostlinu takové velikosti nelze snadno každý podzim vykopat a přesadit.

Nočně kvetoucí květy, které často potřebují pomocnou ruku

Květy jsou na pokojovou rostlinu obrovské, někdy až 36 cm dlouhé a 23 cm v průměru, bílé a silně vonné, a otevírají se po setmění a do rána se znovu zavírají, takže je tak snadné je úplně přehlédnout, pokud je člověk nesleduje schválně. Ve volné přírodě opylují přes noc můry a netopýři, ale mnoho pěstovaných klonů je samosterilních: květ opylený jen vlastním pylem nasadí málo plodů nebo žádné, i po velkolepém kvetení. Řeší to pěstování dvou nebo tří geneticky odlišných rostlin vedle sebe, nebo ruční opylování: pozdě v noci nebo za prvního světla přeneste pyl z tyčinek téhož květu, nebo z květu druhé rostliny, na lepkavou, hvězdicovitě tvarovanou bliznu malým štětečkem nebo prstem. Květ, který se zavře bez opylení, do jednoho až dvou dnů zvadne a další šance se naskytne až při otevření dalšího poupěte, často o týdny později.

Množení: řízky téměř vždy porazí semeno

Řízek není jen rychlejší, je to také jediný způsob, jak věrně rozmnožit konkrétní odrůdu, protože semenáčky jsou geneticky proměnlivé a první plody mohou přinést až za sedm let. Odřízněte úsek stonku dlouhý 15 až 38 cm, nechte řeznou plochu asi týden zatvrdnout na suchém, stinném místě, a pak ji zasaďte několik centimetrů hluboko do dobře propustného substrátu; zakořeněné řízky po zavedení dokážou přirůst zhruba 3 cm denně a byly zaznamenány případy plodů už za šest až devět měsíců při silném světle na poli. V květináči, kde je méně světla a méně prostoru pro kořeny než při výsadbě na poli, počítejte s tím, že se toto období protáhne, ale cesta přes řízek stále dosáhne prvních květů mnohem dřív než start ze semene.

Škůdci, choroby a chyby, které brzdí pitahayu

Venku jsou zaznamenanými škůdci sviluškovití, třásněnky, mravenci, štítenky, vlnatky a plzáci, spolu s divokou zvěří jako mývalové a ptáci, kteří jdou po zralých plodech dřív, než se sklidí; v interiéru je třeba hlídat vlnatky a štítenky schované ve spojích mezi úseky stonku. Hlavními chorobami jsou rakovina stonku a plodů a různé hniloby, obě horší u rostliny držené příliš vlhké nebo příliš namačkané na to, aby kolem stonků mohl proudit vzduch, a proto je prořezávání, které rostlinu prosvětlí a nechá ji po dešti nebo zálivce rychle oschnout, stejně důležité jako jakýkoli postřik. Opakující se chyby se většinou týkají nesprávných očekávání: zacházení s ní jako s pouštním kaktusem s nízkou potřebou vody a podlévání, vynechávání opory, dokud se rostlina už nerozvaluje, a domněnka, že bohaté kvetení automaticky zaručuje plody, zatímco samosterilní klon ve skutečnosti potřebuje druhou rostlinu nebo zahradníka s ručním opylováním, aby úlohu dokončil. Co se bezpečnosti týče, ASPCA uvádí tuto rostlinu pod názvem Night Blooming Cereus jako netoxickou pro psy, kočky a koně, což aspoň odstraňuje jednu starost pro každého, kdo ji pěstuje v blízkosti zvědavých domácích mazlíčků.