Lichořeřišnice větší

Lichořeřišnice větší (Tropaeolum majus) je obvykle první rostlina, kterou se nový pěstitel zeleniny naučí sít přímo do půdy, protože semeno je dost velké na to, aby se dalo umístit ručně, a jakmile se půda prohřeje, semenáček vyrazí do týdne až dvou. Nejvíc kvete na chudé, nehnojené půdě, což obrací obvyklý instinkt vylepšit půdu před výsadbou, protože bohatý záhon ji nažene spíš do listů než do květů. Ponechaná svému osudu buď šplhá, nebo se plazí podle vyseté odrůdy, samovolně se vysévá natolik vydatně, že většina záhonů nikdy nepotřebuje nový výsev, a s prvním opravdovým mrazem okamžitě zahyne. Cestou si vyslouží trvalé místo u fazolí a brukvovité zeleniny méně kvůli vlastním květům a víc kvůli mšicím a housenkám běláska zelného, které odláká od sousední zeleniny.

Původ a dva růstové typy

Plants of the World Online uvádí Tropaeolum majus jako kultigen původem z Peru, což znamená, že divoký předek není v přírodě znám a druh, jak jej znají zahrádkáři, se utvářel v kultuře z jihoamerických příbuzných rodu Tropaeolum. Patří do čeledi lichořeřišnicovitých (Tropaeolaceae), malé skupiny popínavých a šplhavých rostlin, s pravou řeřichou, se kterou se občas zaměňuje (viz níže), botanicky nepříbuzné. Zaoblené, vlnitě zvlněné listy jsou štítnaté, tedy řapík se upíná blízko středu listu místo u okraje, takže každý list vypadá jako malý zelený deštníček. Květy jsou dlouze ostruhaté a nálevkovité, v červené, oranžové a žluté barvě od pozdního léta do podzimu. Podle odrůdy se projevují dva odlišné růstové typy: plazivé nebo popínavé typy obtáčejí řapíky listů kolem drátěné nebo proutěné opory a podle RHS mohou dosáhnout 1,5 až 2,5 metru, zatímco keříčkovité typy zůstávají kompaktní a bochníkovité.

Výběr odrůdy: plazivá, nebo keříčkovitá

'Alaska' je keříčkovitý typ pěstovaný stejnou měrou pro listy jako pro květy: listy vyrážejí mramorované nepravidelným smetanově bílým žíháním, takže rostlina působí okrasně ještě dřív, než se otevře první poupě. 'Empress of India' je kompaktní, neplazivá odrůda s neobvykle tmavými, modrozelenými listy, díky nimž její sytě karmínově červené květy vyniknou proti listům mnohem víc, než by splynuly s obyčejnou zelenou. 'Jewel', prodávaná jako Jewel Mix nebo řada Jewel, je zakrslý, keříčkovitý kmen ve směsi červené, oranžové a žluté, některé květy poloplněné, šlechtěný pro záhony a nádoby, ne pro šplhání po plotě. Žádná z těchto tří odrůd se neplazí ani nešplhá tak, jako to dělá planý druh sám od sebe; pokud je cílem výška a pokrytí na treláži, hledejte rostliny prodávané prostě jako popínavá lichořeřišnice, ne některou z těchto pojmenovaných keříčkovitých odrůd.

Přímý výsev po posledním mrazu

Počkejte, až se půda prohřeje a mine datum posledního mrazu, poté každé semeno zatlačte asi 1 až 2 cm hluboko do záhonu, kde má rostlina růst. Klíčení v teplé půdě obvykle trvá jeden až dva týdny, rychleji, pokud byl tvrdý obal semene předtím naříznutý nebo namočený přes noc. Lichořeřišnice tak nesnáší narušení kořenů, že se většina pěstitelů přesazování do misek úplně vyhýbá; kde se v chladnějším podnebí žádá brzký start, seijte místo toho do biologicky rozložitelných kelímků, aby celá rostlina šla do půdy bez obnažení kořenů. Keříčkovité typy rozmisťujte zhruba 25 až 30 cm od sebe a popínavým typům dejte oporu, po níž mohou růst, protože plazivá rostlina bez ničeho, po čem by šplhala, se prostě rozleze po zemi a cestou zakoření v uzlinách.

Chudá půda pro květy, bohatá pro listy

RHS je v tomto bodě jednoznačná: lichořeřišnici se nejlépe daří v chudé, dobře propustné půdě na plném slunci, protože příliš bohatá půda tvoří listy na úkor květů. V praxi to znamená vynechat kompost a hnojivo, které dostává většina ostatních jednoletek, zvlášť kdekoli se nahromadil dusík, jako na záhonu, kde nedávno rostly fazole nebo byl silně pohnojen. Zahrádkář, který honí květy na řez nebo její roli lapače škůdců v zeleninové zahradě, chce nejchudší dostupný kout; zahrádkář, který ji pěstuje hlavně kvůli pikantním listům, si může dovolit průměrnou půdu a za tu námahu získá bohatší, olistěnější rostlinu. V obou případech záleží víc na drenáži než na úrodnosti: stojatá voda semeno zahnije dřív, než vyklíčí, a zavedené rostliny zahubí rychleji než jakékoli sucho.

Lapací rostlina proti mšicím a housenkám běláska zelného

Lichořeřišnice škůdce neodpuzuje, naopak je přitahuje, a přesně o to jde. Mšice makové, ve Velké Británii nazývaná blackfly, kolonizuje lichořeřišnici raději než bob zahradní, fazol šarlatový a další blízké luskoviny, takže záhon lichořeřišnice vysazený mezi řádky nebo podél kraje fazolového záhonu na sebe strhne kolonii místo nich. Jakmile jsou mšice takto soustředěné, proud vody z hadice většinu z nich strhne, a slunéčka a pestřenky obvykle do pár týdnů uklidí zbytek. Tatáž rostlina láká i motýly bělásky velké a malé, jejichž housenky by jinak okousaly zelí a další brukvovitou zeleninu; motýli místo toho kladou vajíčka na listy lichořeřišnice, a otrhané díry, které následují, jsou znamením, že lapací rostlina plní svou úlohu, ne problém, který by se měl postříkat. Sbírání housenek ručně brání úplnému odlistění lichořeřišnice a hlavní úrodu přitom nechává na pokoji.

Sklizeň: listy, květy a kapary chudého muže

Listy i květy jsou jedlé a mají ostrou, pikantní, hořčicovou chuť, která sílí, čím déle rostlina stojí na plném slunci a v suché půdě. Listy sklízejte mladé do salátů, kde jejich chuť připomíná spíš řeřichu nebo rukolu než cokoli sladkého, a květy sklízejte celé jako jedlou dekoraci; obojí zvadne během pár hodin od utržení a nejlépe se použije tentýž den. Nezralé zelené semenné lusky, sklizené ještě měkké a předtím, než uschnou a popraskají, lze naložit v octu a použít místo pravých kaparů, náhrada dost stará na to, aby si lichořeřišnice v některých kuchyních vysloužila přezdívku kapary chudého muže. Chcete-li samovýsev pro příští rok, nechte část lusků na rostlině neutrženou, protože lusk naložený dnes už na podzim nemůže zároveň vysemenit.

Samovýsev a konec sezóny

Záhon lichořeřišnice ponechaný, aby dokončil vlastní cyklus, koncem léta hojně vysemení, jak lusky uschnou a popraskají, a NC State Extension uvádí samovýsev jako hlavní způsob, jak se rostlina v zahradě rok od roku šíří. Semenáčky se objeví příštího jara, často dřív a v hojnějším počtu než po novém výsevu, a proto mnoho zahrádkářů po prvním roce přestává lichořeřišnici záměrně sít a nechává záhon, aby se vysel sám. Odstraňování odkvetlých květů dřív, než lusky dozrají, vymění kratší cyklus samovýsevu za méně semenáčků k vypletí z cestiček a sousedních záhonů. Bez ohledu na to, kolik semen je ponecháno spadnout, samotná rostlina je citlivá na mráz a padne rychle: jediný tuhý mráz přes noc zčerná listy i stonky, a to, ne žádná choroba ani škůdce, obvykle sezónu skutečně ukončí.

Toxicita a poznámka ke jménu

ASPCA vede zahradní lichořeřišnici (Tropaeolum majus) jako netoxickou pro kočky, psy i koně, což se shoduje s její dlouhou historií salátové a dekorační rostliny i pro lidi. Tento status netoxická patří konkrétně Tropaeolum majus: ASPCA vede samostatný záznam pro anglicky nazývanou nasturtium (watercress), který se týká Nasturtium officinale, pravé řeřichy z čeledi brukvovitých, jež si stejné lidové jméno v angličtině nese jen historickou náhodou, ne kvůli botanické příbuznosti. Obě rostliny chutnají pikantně z nesouvisejících důvodů a jinak si nejsou vůbec podobné, takže zahradní lichořeřišnici se vyplatí kdykoli, kde hrozí záměna, nazývat jejím latinským jménem Tropaeolum majus.