Montbretie

Pokud trsy pruhovitých, mečovitých listů do konce léta vyženou drátovité stonky zakončené malými, nálevkovitými oranžovými květy, jde velmi pravděpodobně o Crocosmia crocosmiiflora, montbretii rostoucí podél mezí, potoků a zanedbaných záhonů na velké části Británie. Nejde o planě rostoucí druh sebraný v přírodě: francouzský zahradník Victor Lemoine zkřížil dvě jihoafrické rostliny, Crocosmia aurea a Crocosmia pottsii, a hybrid uvedl na trh v roce 1880. Odolná forma s oranžovými květy, která se šíří sama, bývá zpravidla právě tímto původním křížencem nebo jeho neoznačeným semenáčem; pojmenované kultivary prodávané dnes ve školkách, jako 'Lucifer', 'Emily McKenzie' a 'George Davison', jsou cílenější šlechtěné odrůdy vzešlé ze stejného rodičovského páru. Ať tak či onak, hlízy vysazené na jaře se rychle uchytí a po zakoření nevyžadují téměř nic než zálivku v suchých obdobích a úklid na zimu.

Francouzský hybrid ze dvou jihoafrických druhů

Základní taxonomie GBIF uvádí jako přijatý název Crocosmia crocosmiiflora, čeleď kosatcovité (Iridaceae), řád chřestotvaré (Asparagales), tedy stejný řád jako u pravých krokusů a gladiol, s nimiž ji spojuje jen podobné jméno. Plants of the World Online sleduje původní areál obou rodičovských druhů do Jižní Afriky, konkrétně do oblasti táhnoucí se od provincie Východní Kapsko po KwaZulu-Natal, kde Crocosmia aurea a Crocosmia pottsii rostou jako subtropické hlíznaté rostliny. Lemoinův kříženec spojil větší květy jednoho rodiče s odolností druhého a výsledek se ve francouzských a později britských zahradách ukázal natolik bujný, že během několika desetiletí od svého uvedení v roce 1880 unikl z kultury do volné přírody. Dlouhý seznam synonym, který se k ní váže, mezi nimi i Montbretia crocosmiiflora, odráží staré lidové jméno a rod, do něhož byla původně zařazena, než ji botanici přeřadili do rodu Crocosmia.

Odolná forma z krajnic versus pojmenované kultivary

Rostlina zplaňující v příkopech a na rumištích bývá téměř vždy touto odolnou starou formou: menší květy, sytě oranžová barva a systém hlíz, který se množí dost rychle na to, aby vytlačil vše, co roste okolo. Zahradní kultivary vyšlechtěné ze stejného křížení jsou zdrženlivější a barevně mnohem pestřejší. 'Emily McKenzie' nese velké, spálené oranžové květy s hlubokým mahagonově červeným hrdlem a drží ocenění RHS Award of Garden Merit; 'George Davison', vyšlechtěná zahradníkem z Norfolku, po němž nese jméno, a oceněná RHS Award of Merit v roce 1902, kvete dříve než většina ostatních, v obloukovitých latách zlatavě oranžové barvy. 'Lucifer', kultivar prodávaný nejčastěji pro svou ohnivou barvu a výšku kolem 1,5 m, je podle RHS technicky vzato veden jako Crocosmia 'Lucifer', nikoli jako kultivar crocosmiiflora, i když se v katalozích běžně řadí mezi montbretie; hodnotí se také jako odolnější, RHS H5 do zhruba -15 stupňů Celsia, oproti H4 u samotného druhu.

Výsadba hlíz na jaře

Hlízy sázejte na jaře, na plné slunce pro nejbohatší kvetení, ačkoli RHS uvádí, že rostlina snese i lehký polostín za cenu slabšího kvetení. RHS doporučuje sázet každou hlízu do hloubky asi trojnásobku její vlastní výšky, což u průměrné hlízy znamená zhruba 8 až 10 cm, ve sponu 10 až 20 cm, špičkou nahoru a pro nejlepší efekt raději ve skupinách než jednotlivě. Půda by měla být vlhká, ale dobře propustná; RHS uvádí jako vyhovující vápenec, jíl, hlínu i písek, v kyselém, neutrálním i zásaditém pH, ale varuje jak před zamokřenou půdou, tak před velmi suchými, rychle proschlými místy. Rostliny koupené v kontejneru už ve vegetaci se sázejí stejně jako jakákoli jiná trvalka a měly by kvést už první rok.

Zálivka a hnojení během vegetace

Nově vysazené hlízy potřebují pravidelnou zálivku, dokud nezakoření; zavedené trsy jsou tolerantnější, ale i tak kvetou lépe, když je v suchém období zalijete, protože RHS uvádí slabé kvetení kvůli suché půdě jako jeden z nejčastěji hlášených problémů. Nádoby vysychají rychleji než volná půda, a proto je v letních vedrech vhodné je kontrolovat častěji. Crocosmia není náročná na hnojení: jarní mulč ze zahradního kompostu nad hlízami odvede většinu práce, dodá živiny a v chladnějších oblastech zároveň hlízy zaizoluje.

Dělení přerostlých trsů

Ponechaný sám sobě se trs montbretie množí tak, že nad starými hlízami vytváří řetízky nových malých hlíz, a po třech až pěti letech se tento nával projeví spíš úbytkem než přibýváním květů. RHS doporučuje řešení: brzy na jaře, než se obnoví růst, hlízy vyzvednout ve stavu klidu, řetízky rozlámat na jednotlivé hlízy, ty nejstarší a nejvíc vysušené na spodku vyřadit a zdravé hlízy znovu vysadit v menších skupinách s větším rozestupem. Je to zároveň nejjednodušší způsob, jak rostlinu záměrně množit, protože pojmenované kultivary se z vlastního výsevu nereprodukují věrně.

Zimní ochrana a svilušky

Pokud není vážný důvod k úklidu, nechte odkvetlou nať přes zimu stát, protože podle RHS poskytuje útočiště zahradní zvěři; k zemi ji sestřihněte až koncem zimy nebo brzy zjara, těsně před tím, než se objeví nový růst. V chladnějších zahradách chrání hlízy před mrazem silná vrstva mulče nanesená pozdě na podzim, protože samotný druh je hodnocen jako RHS H4, mrazuvzdorný jen do zhruba -10 až -5 stupňů Celsia, znatelně méně než 'Lucifer' s hodnocením H5; tam, kde zimy pravidelně klesají pod tuto hranici, je spolehlivější pěstovat rostlinu v nádobě, kterou lze na zimu přenést pod přístřešek. V opačném ročním období je třeba sledovat svilušky, které RHS označuje jako riziko zejména v horkých a suchých létech, kdy sají šťávu ze spodní strany mečovitých listů a zanechávají na listech jemné suché skvrnění; hlavní obranou je nenechat půdu během vlny veder úplně proschnout, protože svilušky se přemnožují právě na vystresovaných rostlinách trpících suchem, a zálivka během delšího sucha zabrání napadení mnohem účinněji než jakýkoli zásah, jakmile se skvrnění už rozšíří.

Zplanělá rostlina i mimo Británii

RHS uvádí Crocosmia crocosmiiflora v příloze 9 britského zákona o divoké přírodě a krajině: pěstovat a prodávat ji je nadále legální, ale je trestné ji vysazovat nebo nechat rozšířit do volné přírody kdekoli ve Velké Británii. Stejný způsob šíření, řetízky hlíz i semeny, z ní udělal zplanělou zahradní uprchlici i v Irsku, environmentální plevel podél cest, potočních břehů a pobřežních území na Novém Zélandu a v Austrálii a usazenou rostlinu podél částí západního pobřeží USA. Nic z toho není důvod, proč se jí v zahradním záhonu vyhýbat, ale hlízy a zahradní odpad z trsu by měly skončit v popelnici, nikdy na krajnici, pod živým plotem nebo na kompostu, odkud by se mohly dál šířit; potřebuje-li trs prořídit, přebytečné hlízy stojí za to nabídnout raději jinému zahradníkovi než cokoli jiného.

Opylovači a bezpečnost pro domácí mazlíčky

Trubkovité květy vyhovují návštěvníkům s dlouhým sosákem: v britských zahradách je pro nektar navštěvují včely, a v Severní Americe, kde se rostlina také pěstuje jako okrasná, přitahují stejné oranžové trubkovité květy kolibříky. Databáze toxických a netoxických rostlin ASPCA neobsahuje samostatný záznam pro montbretii ani crocosmii, takže oficiální stav toxicity nebyl vyhlášen žádným směrem; stejně jako u jakékoli jiné hlíznaté rostliny je rozumnější odrazovat domácí mazlíčky od vyhrabávání a okusování hlíz, než automaticky předpokládat, že jsou naprosto bezpečné.